Při svých cestách světem překročil Fík jednoho dne sedmero hor a sedmero řek, a tím pádem se samosebou ocitl rovnou v pohádkové zemi. Poznal to už podle hradu potaženého černým suknem.
„No tak to je jasný,“ řekl si, „mají tady šíleně smutnou princeznu.“
Šel rovnou ke králi a povídá jasnozřivě: „Maucta. Tak vaše princezna se nechce a nechce smát, co?“ Král jen smutně přikyvoval. „A čekáte na Honzu, že ano.“
„Kdepak,“ řekl král ještě smutněji. „Ten už tu byl, a taky nic nepořídil. Takže to už je konec.“
„Ale jděte! Vždyť je to tak jednoduché!“ řekl Fík. Olízl princezničce tvář svým drsným růžovým jazykem a holka se nemohla udržet smíchy.
„Tisíckrát děkuju,“ král dojatě, líbal Fíkův velejazyk a hned samozřejmě nabízel vypsanou odměnu: „Dávám ti půl princezny a království za ženu. Eh – chci říci půl království a celou princeznu, tak!“
„Děkuju,“ zavrtěl Fík hlavou. „Princezny nejím. A to království můžete poslat na dobírku naší Áje. Ona si s ním bude hrát. Já teď spěchám dál – určitě už na mne někde čeká Červená karkulka.“
Pravda – čekala na něho, ač nebyla červená, nýbrž oranžově pruhovaná. „To je kvůli větší dopravní bezpečnosti, když přecházím ulici,“ vysvětlila.
„Dobrá – ale co dělá babička a vlk?“
„Je to v pořádku,“ řekla oranžově pruhovaná Karkulka. „Babička vlka v úterý slupla k obědu, protože jsem jí nepřinesla nic k svátku, jelikož jsem musela do školy.“
Fík pokyvoval hlavou a šel hledat Děda Vševěda. Samozřejmě nebyl doma, a tak se Fík schoval za pecí a čekal, až se Děd vrátí ze zdravotní procházky. Sotva Vševěd přišel, začal větřit a obořil se na mámu: „Koho to tu máš, matko?“
„Ale nikoho, synáčku, nikoho!“
„Nepovídej! Čichám, čichám člověčinu!“

(Mateřídouška)