O člověku, který myslí jenom na sebe, dělá všechno jenom tak, jak to jemu samotnému vyhovuje, a je mu jedno, že ostatní omezuje nebo dokonce poškozuje, říkáme, že je bezohledný. Určitě jste se, děti, s takovým člověkem někde setkaly. Mohl vás předbíhat při nastupování do autobusu, nebo bouchat dveřmi u výtahu. Takový bezohledný člověk si také klidně pustí nahlas rádio nebo televizi a je mu úplně jedno, že kvůli němu nemůže někdo spát, i když je už noc.
V pohádkách to s bezohlednými a zlými lidmi vždycky špatně dopadne. Vzpomeňte si třeba, jak dopadla babizna z pohádky O perníkové chaloupce nebo zlá královna v pohádce Sněhurka a sedm trpaslíků.
Já vám budu dneska vyprávět pohádku o slonovi, který byl bezohledný ke všem zvířátkům kolem, protože se domníval, že vzhledem ke své velikosti a síle si to může dovolit. Chodil každý den po cestě, která vedla k řece, kam všechna zvířátka z blízkého i dalekého okolí chodila pít a někdy se i vykoupat. Slon si vždycky vykračoval tak, jako by ta cesta patřila jenom jemu. Neuhnul a nedal přednost ani srnčí mamince, která převáděla přes cestu malého kolouška, co se jen tak tak držel na nohou, protože byl na světě teprve tři dny. Slon si nevšímal ani velmi starého, skoro slepého medvěda. No a jak dopadne taková srážka slona s medvědem, srnkou, ježkem, zajíčkem či klokanem, si dovedeme představit.
Jednoho letního odpoledne si to slon kráčí uprostřed cesty, neohlíží se nalevo ani napravo, křižovatka, zatáčka, semafor, všechno je mu jedno. Ostatní zvířátka sotva stačila slonovi uskakovat z cesty. Slon se tomu ještě usmívá a dokonce si myslí, že je bůhvíjaký pašák, když mu všichni uhýbají. Jak si tak kráčí, zaburácí mu v uchu tenký, ale pronikavý hlásek.
„Stůj, slone!“ Slon se lekl a zastavil tak prudce, až se mu chobot rozhoupal jak zvon na věži kostela.
„No to je drzost, zastavit slona, když je v pohybu,“ říká si slon.
„Tak co bude? To tady budeš stát celé odpoledne uprostřed cesty a bránit provozu?“ pištěl mu do pravého ucha nepříjemný hlásek.

(Potrhlá Andula)