VYPRAVĚČ: Stalo se, nebo nestalo? Už je to tisíc let a rok – Štěstí prý Rozum potkalo na úzké lávce přes potok.
ŠTĚSTÍ: Hej, Rozume, uhni mi z cesty. A vzdej úctu mé Jasnosti!
ROZUM: Já, Rozum? Já jsem víc než Štěstí, přestaň mluvit hlouposti.
VYPRAVĚČ: Hádali se však jenom chvíli.
ROZUM: Jestliže máš dost kuráže, tak poměříme svoje síly.
ŠTĚSTÍ: Jak?
ROZUM: Zkusme, kdo víc dokáže.
VYPRAVĚČ: Tak došli za vesnici k poli, kde Honza kopal motykou.
HONZA: Ach ouvej, už mě všechno bolí. Čert vem tu dřinu velikou!
ŠTĚSTÍ: Má smůlu. Čert tu s námi není.
VYPRAVĚČ: Štěstí si sedlo do trávy.
ROZUM: Skončím to jeho utrpení. Sleduj! Vklouznu mu do hlavy.
VYPRAVĚČ: Z Honzy byl mudrc v okamžiku, hlavu měl plnou nápadů.
HONZA: Od zítřka kašlu na motyku!
VYPRAVĚČ: Řekl – a zlomil násadu. Utíkal domů do stavení, zasedl ve své světnici a ještě ten den do setmění vymyslel pluh a radlici!
HONZA: VymyslÍm stroje na sekání, co samy hned vymlátí klas…
VYPRAVĚČ: Vyrušilo ho bubnování a bubeníkův zvučný hlas.
BUBENÍK: Jménem našeho panovníka a královského úřadu. Přijmeme ihned pomocníka pro princezninu zahradu!
HONZA: Zámek a v něm princezna Běla, o tom jsem vždycky snil!
VYPRAVĚČ: Honza vyletěl jako střela, div cestou Rozum neztratil. Jako zahradník dělal divy. V žádném království neměli slunečnice na větvích jívy, hloh, co kvetl jen v neděli, růže v barvách zámeckých pánů, lilie bělejší než sníh a kalichy všech tulipánů velké jak zvony ve věžích!
KRÁL: Honzo, slyším jen slova chvály. Chválí tě každý, kdo tě zná.
HONZA: Každý ne, urozený králi. Nic neříká jen princezna. Její chvála mi nejvíc chybí. Chodí se dívat na růže…

(Mateřídouška)