V pohádkách je mnoho dovoleno, divy jsou tu běžnou věcí, pohádkář má velkou volnost, a když se mu zachce čísel, může si vybrat, které se mu zlíbí. Přesto, kupodivu, našim pohádkám se zalíbilo v malých číslech. Kdepak milióny a milióny miliard indických bájí a pověstí. U nás jsme velmi skromní: Tři zlaté vlasy děda Vševěda. 0 třech sudičkách. Tři hadí listy. Tři přání. Tři řemeslníci. Tři ratolesti. O třech přadlenách. Číslo šest je v pohádkách málo oblíbené. Němečtí pohádkáři bratři Grimmové mají pohádku: Šest labutí a Šest služebníků. Zato sedmička, to je něco docela jiného: O sedmi havranech, Sedmimílové boty, Sněhurka a sedm trpaslíků, Sedm jednou ranou zabil. Jde-li o vyjádření velké vzdálenosti, říká se v pohádkách: za sedmero horami a sedmero řekami. Když v pohádce vystupuje drak, mívá nejčastěji devět hlav. A kde jsou v pohádkách další čísla? O dvanácti měsíčkách.
S jedničkou je to v pohádkách bídné a taky dvojka je zanedbávaná. Pětka a osmička jsou také v nemilosti. Proč se určitá čísla v pohádkách neustále opakují? A proč došlo jen k dvanáctce a ne dále? Bylo by snad i pro pohádku neúnosné, kdyby měla saň sto hlav místo devíti? Utrpěla by tím věrohodnost vítězství Honzy nad takovou saní? Pohádky a báje jsou nejstaršími literárními žánry na světě. I dnešní děti, vychovávané v době tryskových letadel a raket, přijímají bez pozastavení třeba údaje starých pohádkářů jak sedm mil nebo sedm pohoří a řek. V pohádkách lze opravdu všechno, a proto nevadí, ani když je toho málo.

(Kamarádi čísla)