Král měl tři syny, zavolal však pouze dva, neboť třetího syna, Honzu, nebral vážně. (Je zajímavé, že Honzové velmi často nejsou bráni vážně, ačkoliv, jak se ukáže i v této pohádce, nakonec si úctu vynutí.)
„Když jsem byl mlád,“ pravil král dvěma synům, když se byli před ním shromáždili, „zapomněl jsem v malé hospůdce v daleké zemi klobouček. Měl jsem za kloboučkem sojčí pérko. Nemohl jsem se tehdy vrátit; musel jsem spěchat podívat se, co bylo za lesem, co bylo za horou, která byla za lesem, co za mořem, které bylo za horou, co za pouští, která byla za mořem. Dnes už vím, co leží za všemi moři, za horami a lesy. A je mi smutno z vědění.“ Vzdechl a utřel si vlažnou slzu.
„Kdybych měl klobouček, se sojčím pérkem, snad bych zapomněl a snad bych se stal znovu zvědavým. Je mi smutno bez kloboučku. A utřel si druhou slzu, skoro studenou.
„Je mi smutno bez pérka veselého. Jinými slovy, synové moji, vyměním korunu královskou za klobouček s pérkem sojčím. Kdo z vás mi přinese klobouček, ten bude nosit mou korunu, bude králem!“
Od této chvíle se události rychle vyvíjely. První syn, Rychlomil, si dal zkonstruovat čtyřiadvacetiválec s kompresorem značky Bugasseratti Monopost. Když vyjížděl do daleké země pro klobouček, šlápl na plyn poněkud víc než měl, a zadní kola vyrvala dlažbu a rozstříkla ji po davech lidí. Vyrazil, jako když ho vystřelí.
Druhý syn, Siloslav, si sám zkonstruoval buldozer na pásech kombinovaný s bagrem. Vyjížděl pomalu, ale jistě, za strašlivého rachotu.

(Fimfárum)