Potkali se dva křečci a jeden povídá druhému: „Jak jste na tom se zásobami, sousede, zimu tu máme cobydup.“
„Nemohu si stěžovat,“ povídá druhý, pracoval jsem pilně, letos byla dobrá sklizeň. Odhaduji, že mám tak dva metráky obilí, s tím si přes zimu krásně vystačím.“
„Já bych se tak nechlubil,“ mávne packou první, „kdopak to vážil!“
„Jestli mi nevěříte, můžeme to zvážit, a uvidíte.“
„To by šlo. Ale máte váhu?“
„Vidíte, to nemám. To je patálie.“
„Něco mě napadá. Pojďte k rybníku, zeptáme se vážky.“
„Mileráda,“ řekla vážka, „mileráda vám zásoby zvážím, jsem přece vážka.“ A dala se do vážení. Za padesát hodin byla s vážením hotova a povídá: „Dva metráky a hotovo.“
Křečci odešli, ale vážce se vážení zalíbilo. Usmyslela si, že si zařídí obchod a že bude vážit. Nejdříve vyvěsila po celém lese veliké tabule: Zvážím vás a zvážím vodu, mouku, cukr, koření, přijďte k vážce do obchodu a budete vážení.
Jen se to rozkřiklo, měla vážka obchod plný; od rána do večera vážila med, cukr, obilí, žaludy, pláňata, ale také mravence a mravenčí děti a zase med, cukr, obilí, žaludy, pláňata, mravence a mravenčí děti, jezevce a jezevčí děti, moc se jí to líbilo, ale jednoho dne do ní něco vjelo a vážka řekla, že už toho má dost. „Všechno na světě se dá zvážit, a to mě otravuje. Chtěla bych něco, co by mělo takovou váhu, že by se to vůbec zvážit nedalo.“

(Co svět neviděl)