Vánočního kapra jsem koupil o čtrnáct dnů dříve, abychom si ho letos užili víc než vloni. To jsem ale netušil, jaké svízele si svým dobrým úmyslem nachystám. Kapr Vojtěch, jak jsme ho s Kateřinou pokřtili, se spokojeně vyvaloval ve vaně, Kateřina byla víc v koupelně než kdekoliv jinde a já jsem nestačil utírat vodu nacákanou všude kolem.
„Vojtěchu, Vojtěchu,“ využil jsem chvíle, kdy jsem byl s kaprem sám, abych si postěžoval, „že jsem tě nekoupil až těsně před Štědrým dnem.“ Jenomže milý kapr se na mě podíval tak vyčítavě, tak příšerně smutně, že jsem se mu rychle omluvil.
„Vždyť já jsem to tak nemyslel, kamaráde, tak už se nemrač.“ Ani jsem nepostřehl, že za mými zády vstoupila do koupelny Kateřina. Hned se vyptávala: „Ty si povídáš s rybou?“
„Ne, s Vojtěchem.“
„Copak ty rozumíš bublinové řeči?“
„Jsem přece rybář,“ přeháněl jsem.
„A o čem jste spolu mluvili?“ vyzvídala Kateřina.
„Vojtěch se mě ptal, co dostane pod stromeček.“
„A cos mu odpověděl?“
„Co bych mu odpověděl. Že to se nikdy neví předem. Že je to tajemství a překvapení. Přece mu nebudu povídat, že on…,“ zamotával jsem se čím dál víc, a proto jsem sáhl po té nejprůhlednější vytáčce: „Ale teď už hajdy na kutě, je moc pozdě!“

(Pohádky ze sluníčka)