Mrzlo, jen praštělo. Sněhulák Cecil kouřil a pouštěl z fajfky bílé obláčky dýmu. Ty stoupaly vzhůru, na nebi zmrzly a proměňovaly se ve stříbrné vločky. Vločky kroužily vzduchem a tiše se snášely na zem. Chalupám nasadily beranice a sněhulákům bílé cylindry. Sněhulák Cecil si počítal z dlouhé chvíle knoflíky a přemýšlel, jak se zahřát. Záviděl ptákům, kteří odlétli na zimu k moři za sluníčkem.
„Už toho mám dost, stát pořád v mrazu na jednom místě,“ zahudroval sněhulák. „Půjdu se ohřát.“ Otočil se a šel do domu. Ve světnici hřála rozpálená kamna. „Ach,“ povzdechl si sněhulák, a než to dořekl, rozplynul se v obláček páry. Stoupal a stoupal, a kam letěl, nikdo neví. Možná, že k moři, možná, že kolem světa. Ale určitě se jednou vrátí. Snese se ve stříbrných vločkách, děti z vloček uplácají koule, z koulí uplácají sněhuláka a ten už bude chytřejší. Nebude mu vadit, že mrzne, až praští, a ani v největších mrazech se nepůjde ohřát.

(Mateřídouška)