Kdysi dávno pradávno se v něčí moudré hlavě zrodila myšlenka založit školu, aby do ní chodily všechny děti a učily se být moudrými. Mezi prvními žáky této školy bylo i dvanáct měsíčků. Chodit do školy nebylo tehdy o nic jednodušší než dnes, ba věru ještě těžší, protože škola trvala celý, celičký rok. Ale dvanáct měsíčků ji přesto zvládlo a každý se něčím vyučil. Když měli všechno za sebou, sešli se na svém oblíbeném místě na pasece, oheň si rozdělali a vyprávěli si, jak se jim ve škole dařilo a co teď dále.
První se rozpovídal měsíc Červenec: „Chodit do školy celý rok, bratři, to je nad síly žáků, i já jsem to sotva vydržel. A proto, když přijde moje vláda, zavřu školu na závoru. Ohřeji potoky, protože já jsem se vyučil potokářem, ohřeji řeky, a šplouchejte se, děti, ostošest, dva měsíce máte od školy pokoj.“
Podíval se na bratra Srpna, jestli souhlasí. „Proč ne,“ přikývl Srpen, „ať je i moje vláda ještě prázdninová. Při tvém koupání žáci – školáci dostanou hlad a já je potom pohostím, protože myslím víte, že já jsem se vyučil koláčníkem. Dám jim chleba i koláče z nové mouky: makovníky, tvarožníky, koblížky a vdolky.“
„Počkej, bratře,“ přerušil ho měsíc Záři, „těch koláčů je už příliš. Také jsem se něčím vyučil, jablečníkem, udělám vám jablko podle vašeho přání.“ Potom pokračoval: „Ale chci říct něco jiného: během mé vlády není už horko, ale není taky ještě zima a to je nejlepší čas zahájit zase školu. Budu otvírat školní brány, všechna školní vrátka – běžte, děti, už vás čeká paní učitelka. Za každou správnou odpověď vám dám jablíčko jako med a za každou zkoušku dostanete hrušku.“
Potom si vzal slovo Červen: „Tebou ať škola začíná a mnou ať končí. Protože v červnu se už hlásí horka a v horku se špatně učí, zejména když za oknem dozrávají třešně. Já jsem se totiž, nevím, zda to víte, vyučil třešňářem. Za mé vlády na školáka čeká koš třešní, meruňka se k němu zakutálí, jahody ho volají na hody…“

(Není škola jako škola)