Žil, byl, narodil se jeden kluk, bylo to kdesi ve Vodňanech a Vodochodech – nebo snad v Odolené Vodě? Maminka i tatínek byli tuze rádi, že ho mají. Když byl klouček malý, pořád jen spal, jako když ho do vody hodí. Když někdy náhodou stonal, měli o něho rodiče veliký strach a spali proto jako na vodě. Kluk rostl jako z vody. Byl nezvedený a divoký jako povodeň. Brzy se naučil mluvit a měl řečí jako vody. Asi ho koupávali v horké vodě. Plaval jako vodoměrka. Babička Vodáková říkávala: „Zatracený kluku, s tebou nemůžou tatínek a maminka moc honit vodu! Ty dovedeš jen kalit vodu! Tobě poteče brzy voda do bot, jen počkej!“
Kluk se však jen smál, že by ho chtěla babička Vodáková utopit na lžíci vody. Maminka a tatínek ho měli rádi, byli by pro něho do vody skočili. Čas utíkal jako vlny po vodě. Kluk zlobil čím dál tím víc. Marně ho rodiče napomínali, bylo to všechno, jako když na vodu píše.
Život bez kázně je jako mlýn bez vody. A tak začal být syn rodičům milý jako voda v botách.
Jednoho dne se prostě ztratil jako voda v písku a nikdo o něm nevěděl. Jako kdyby se nad ním voda zavřela. Kdoví, kde se po světě toulal a hledal rozum. Nakonec poznal, že všude je dobře a doma nejlépe, a vrátil se k mamince a tatínkovi. Rodiče měli radostí oči na vodě, kluk si také poplakal. To bylo dobré znamení, protože voda nás umývá zvnějšku a slzy zevnitř. Teď už byl kluk hodný. Poznal, že je lépe pít vodu v radosti než med v žalu. A tak ta truchlivá, za vlasy přitažená vodnatá historie nakonec skončila dobře. Co bylo, bylo, s vodou uplynulo.

(Pohádky pro obě uši)